DWD.cz

I z jejího debutového supraphonského alba nazvaného "Under Quiet" zní angličtina. Především ale skvělá muzika a podmanivý zpěv, který nenechá nikoho chladným.
Křest desky proběhl 26. 9. v pražské Akropoli a další koncerty se uskuteční 17. 10. v Brněnském Anděl Café, 19. 10. v Zábřehu na Moravě a 23. 10. v Anděl Café v Plzni.

Co je vlastně Never Sol – vaše přezdívka, název kapely nebo celého dlouhodobého projektu?
Asi všechno dohromady, i když ten název zřejmě nejvíc pasuje k našemu projektu. Kapela je to ale vlastně taky; hrajeme výhradně živě, dřív s bubenicí Lenkou Dundrovou, od křtu desky se nám kapela zvětšuje. Never Sol ale pořád cítím jako organický projekt, do kterého patří i muzikant a producent Honza Muchow a pokud se bude kapela rozšiřovat kvůli živému hraní, tak pojme i další lidi. A patří sem i náš vizuál, grafické zpracování projektu. Takže shrnuto: Never Sol je projekt, který se neustále vyvíjí.

Bubenice Lenka Dundrová je vaší věrnou souputnicí; co vy a bicí – dokázala, byste Lenku zastoupit?
To určitě ne, na bicí jsem se nikdy neučila. Ráda bych se ale na bicí naučila nebo se s nimi alespoň více sblížila. Už kvůli rytmice, rytmickému cítění. To se vždycky hodí.

S nabídkou na vydání alba přišel Supraphon?
Ano, tahle nabídka přišla po úspěchu písničky "Lay Down" z filmu "Ve stínu". My jsme tehdy s Honzou Muchowem plánovali EP, tedy kratší desku, ale po nabídce na dlouhohrající cédéčko jsme od téhle myšlenky upustili a soustředili jsme se na album. Většinu písniček jsem měla připravených, některé jsem doskládala v průběhu nahrávání desky. Z materiálu, který jsme měli k dispozici, a bylo ho dost, jsme pak desku sestavili.

Vaše spolupráce s Honzou Muchowem je zřejmě hodně úzká, intenzivní…
Trvá už minimálně dva roky. Náš obvyklý postup je tenhle: přinesu písničku, kterou složím u piana a společně pracujeme na její aranži. Někdy ji nahodí Honza sám a pak ji dotváříme – rozdělujeme barvy a nástroje, finalizujeme jednotlivé sekvence. Potom se bavíme, hodnotíme, říkáme si, co je dobré a co ještě dotáhneme nebo předěláme. Touhle velmi přirozenou cestou se věci valí dál a dál, až písnička dostane konečnou podobu. Občas se oproti té původní verzi docela dost změní.

Dnes už jste na to jistě zvyklá, ale jak jste na počátku vaší spolupráce tyhle změny přijímala?
Vidíte, to je zajímavá otázka, na kterou není jednoduché odpovědět. Bylo a je to různé. Třeba u písničky Lay Down mi to ani nepřišlo divné, tam klavír i v konečné verzi stále dominoval. Občas mě ale nové aranže písní samotnou překvapovaly. Je to zvláštní. Já písničku slyším jenom s pianem, další představu o ní často nemám, a Honza do toho občas vnášel zajímavé a překvapivé věci. Většinou šlo o příjemná překvapení, někdy pro mě hodně nečekaná. Ale skoro pokaždé jsem si řekla: takhle je to správně.

Prý máte zajímavou metodu komponování…
Většinou komponuju u piana, brnkám si. Skládám akordy, aby k sobě pasovaly, a když cítím, že pasují, že to funguje, jdu dál. V téhle fázi je pro mě nejdůležitější harmonie. Když mám harmonii, skládám melodii. A k tomu si zpívám nějaký nesrozumitelný text, slova, která neexistují. Tohle si nahrávám. A ku podivu – když tu věc pak poslouchám, skládá se mi do nějakého smyslu, který v ní vidím a cítím. Teprve pak vzniká konečný text a podoba skladby. Přitom mám ráda, když sednu za piano a přijde celá písnička, vlastně ze mě spontánně vyplyne. Pokud nepřijde, může zůstat nehotová i hodně dlouho nebo ji nedokončím nikdy.

Řadili jste na album Under Quiet písničky s nějakou logikou, aby na sebe navazovaly nebo k sobě ladily?
Ani ne, písničky na desce jsou různě staré, některé třeba i tři roky, jiné tři, čtyři měsíce. Jistě, písničky na desku jsme skládali tak, aby spolu fungovaly, ale myslím si, že fungují hlavně proto, že vznikly z mých životních zkušeností a z mého vnímání světa. Mají tedy jednotný náboj a logiku. Myslím si, že ať by byly poskládané jakkoliv, bylo by to v pořádku.

Výběr písní na desku byl zcela na vás?
Byla to čistě naše věc – jak jsme to s Honzou vymysleli, tak to bylo. První ve výběru byly čtyři písničky, které už jsme chystali na zmíněnou EP desku, a píseň Lay Down. Pak přišla nabídka od Supraphonu – a my jsme pokračovali v atmosféře předznamenané těmito písněmi.

Hrajete písně z alba na koncertech v podobných aranžích nebo jinak?
Snažíme se hrát je podobně, pořád je v hlavní roli piano. Některé jsou možná zahrané trošku jinak, ale ne moc. Chceme, alespoň co to půjde, zachovat atmosféru desky. Na koncertě není samozřejmě možné všechno to, co ve studiu, ale duch a energie zůstávají. A to je důležitější, než čistě stejná aranž.

Kdesi jsem se dočetl, že vás Honza Muchow uvedl do velkého světa. Cítíte to také tak?
Pokud bych svět, ve kterém se pohybuji, měla brát jako velký, pak mě do něj určitě uvedl Honza. Jako velký ho ale neberu. Vnímám to spíš tak, že spolupráce s Honzou mě mnohému naučila, díky ní jsem objevila spoustu nových věcí kolem hudby i produkce. Tohle ale vnímám spíš skrze hudbu než skrze prostor či společnost, kde se realizuje. Jinak řečeno: Honza mě toho hodně naučil a prohloubil moje znalosti a zkušenosti v muzice.

Hodně se o vás začalo mluvit v souvislosti s titulkovou písní filmu Davida Ondříčka Ve stínu, to asi byla taky do značné míry práce Honzy Muchowa…
Píseň Lay Down vznikla ještě před filmem, ale byla ještě v jakési kostře. S nápadem, že by mohla být použita do filmu, přišel právě Honza. Dal ji poslechnout Davidovi Ondříčkovi, tomu se píseň líbila, a tak jsme ji s Honzou a Michalem Novinskim dotvořili tak, aby celkově ladila s muzikou k filmu. Na mém novém albu je právě tahle „filmová“ verze. Asi i na koncertech ji budeme hrát dost podobně.

Lay Down – a možná většina vašich písniček obecně – je tklivá, smutná; jak se na vás ale dívám, jste děvče veselé, oči vám září, moc hezky se s vámi povídá!
Ta zadumanost je jenom jednou z mých poloh. Myslím si, že každý člověk má různé duševní polohy a nálady. A hudbou se může právě vyjadřovat o věcech o nichž normálně uvažuje, ale popisují se obtížněji. Pokud jsem v nějaké jiné společnosti, nevyjadřuji se tak, jako se vyjadřuji v hudbě. Hudba by měla dávat prostor ke komunikaci, měla by být prostředníkem sdělení něčeho, co nejde říct slovy, další komunikační kanál. Pokud takovou je, najdou se lidé, kteří k ní přilnou, protože ji chápou a cítí. Jsou věci, které existují někde za slovy – a od toho, aby byly sděleny, je muzika.